Začátek mojí cesty za levandulí, životem v zapomenuté příhraniční vesnici a rodinnou farmou

Tahle pro mě důležitá a zásadní cesta se začala odvíjet pět let po sametové revoluci. Jednoho teplého zářijového dne jsem došla k silnému přesvědčení, že už na obchodku, kam jsem tenkrát chodila , nevkročím. Už nikdy. A taky že ne. Během jednoho týdne jsem si vyřídila ukončení studia (v maturitním ročníku!), vysvětlila svůj postoj překvapeným a vyděšeným rodičům a s podporou mého tatínka jsem si domluvila azyl u jedné rodiny za několikerými nedávno otevřenými hranicemi – na jihu Francie. Sbalila jsem si kufr, táta mě ráno odvezl na autobus a vyjela jsem v ústrety zemi, o které jsem zatím četla jen v knihách (a jejíž řečí jsem uměla říct tak akorát „Bonjour, je m‘apelle Adel“.) Tehdy nás na západě vítali s otevřenou náručí – nás, z východního bloku. Zrovna probíhala volba prezidenta, z níž vyšel vítězně Jacques Chirac a všichni se zdáli být pozitivně naladěni.

Bydlela jsem v přístavním městečku Cassis, přes sezónu se v ulicích mísili turisté s kouřem z jejich cigaret (tenkrát bylo kouření povoleno snad ve všech veřejných prostorech – i po letech pro mě ten lehce vznášející se kouř nad pultem obchodu s luxusními šaty symbolizuje svobodu). Rodina, u níž jsem bydlela a starala se o jejich dvě děti, byla moc milá a pohostinná. Jejich dům stál na útesu, z nějž byl výhled na celé městečko, vinice i levandulové pole. Když na to místo teď vzpomínám, zaplaví mě pocit radosti, tepla a fialové lehce štiplavé vůně. Jejich tříletý syn Luc byl mým prvním učitelem francouzštiny. Chodil se mnou na procházky a učil mě pojmenovat svou řečí vše, co jsme viděli a trpělivě opravoval moji krkolomnou výslovnost (díky, dnes už dávno dospělý Lucu!).

Měsíce plynuly a já se rozhodla vydat se hledat štěstí zpátky do Čech, do Prahy. Tady jsem potkala svého prvního muže, otce mé prvorozené dcerky. S nimi jsem se vydala společně do Lyonu, od mé první cesty do Francie uběhlo deset let. Život tam byl pro nás těžký, ale výlety po okolí Lyonu do malých usedlostí byl balzám pro moji duši. Bylo to mé další setkání s táhlými barevnými políčky a poklidnými farmáři. Ta fialová kráska byla pro mě pomocnicí v krutých osobních chvílích, které vyústily útěkem s malou dcerkou zpátky do Čech. Ale vůně a krása levandule ve mně zůstaly hluboko zakořeněny.

Po návratu jsem rozhodně neměla na levandulích ustláno – dluhy po manželovi, nedokončené střední vzdělání, žádná práce, žádné bydlení (proto bych nikomu neradila sbalit si kufr a zabouchnout dveře školy ve čtvrťáku, a jsem vděčná osudu, že letos, v lednu 2020, vybírám s mou starší dcerou šaty na její maturitní ples). Našla jsem si jednu, druhou, třetí práci, nastoupila dálkově na střední školu, střídavě jsme se stěhovaly a hledaly místo, kde zakořeníme. Podporou mi byli moji stárnoucí rodiče, přátelé a především vždy dobře naladěná a usměvavá dcera (díky ní jsem zvládla všechen ten stres a toužila dodělat si vzdělání, abych se před ní jednou nemusela stydět). Strávila jsem 3 roky v učení, 3 roky nástavbou a zdárně dokončila maturitu. Když už jsem se tak pěkně rozjela, přihlásila jsem se na VŠ v Liberci, obor sociální práce. A byla přijata. Uf. Zdálo se, že se vše konečně v dobré obrací. Do toho ale přichází pro mě velká životní rána – umírá můj táta, nejlepší muž mého života. Je mi 38, jsem v prváku na VŠ, mám toho už tolik za sebou a hledám sílu, jak jít dál. Neodešel totiž jen můj táta, ale i děda, manžel. Všechny ženy v naší rodině cítí tu ztrátu a já jako bych slyšela tátovo „Adél, to dáš. Trochu zabojuj a dobře to dopadne, uvidíš“. Tak jsem zabojovala.

Měsíc po tátově smrti přišlo pozvání na oslavu narozenin. Potkávám se s Josefem a všechno ve mně společně tančí – smutek, láska, pláč i smích. Táta měl pravdu, všechno dobře dopadne. Bydlíme spolu, jako rodina, i přes nepříznivé dřívější prognózy gynekologů jsem téměř hned těhotná. Dřív, než se rok s rokem sejde, je s námi druhá dcera Amélie. Je nám spolu dobře a chceme si splnit společný sen – přestěhovat se z panelákového bytu do podhůří Jizerských hor, které jsou pro oba srdeční záležitostí. Nacházíme statek v Raspenavě, jeho historie sahá až do 16. století a hned víme, že to je „to místo“ (i když se na nás mnozí přátelé dívají jako na blázny, dům není v nejlepším stavu, ale my v něm vnímáme ukrytý potenciál).

Na jaře 2017 se stěhujeme do provizorní domácnosti – vařič venku, suchý záchod, koupelna v druhé půlce domu. S Josefem se otáčíme, abychom co nejdřív měli alespoň několik místností a kuchyň. Mezi tím obcházíme dům, stodolu, zahradu a pokukujeme po okolních loukách. Oba jsme sociální pracovníci, žádní zemědělci ani velkopodnikatelé, ale cítíme, že tady něco poroste. V hlavě mi rostou nápady na jedlou zahradu, květinové pole, až mi to dojde – tady by přece mohla krásně růst moje přítelkyně z mládí, čarovná voňavá bylina – Levandule! Následuje období samostudia, probdělých nocí, seminářů, rozhovorů, snění, plánování, psaní, počítání. Sázíme první levandule a štěstí je nám nakloněno, protože získáváme dotaci na rozjezd sociálního environmentálního podniku. Přijímáme první zaměstnankyně, vyrábíme a vymýšlíme pro vás další produkty, každé jaro a podzim sázíme levandule jako o život. Žijeme a píšeme dál náš příběh.

Vaše Adéla z Levandulovny